MOTO CESTOU NECESTOU

Maroko 2010 - Přípravy a cesta den po dni

Nádherný den plný smůly - natáčení cestopisu s komplikacemi

Akční porada, která se protáhla do téměř ranních hodin, přinesla rozhodnutí o drobných změnách trasy - protože přetížená auta nemůžou v kamenitém terénu jet rychleji než nějakých 30km/h a díky natáčení, přípravě záběrů a následném balení techniky, filmařů a čekání s tím spojeným - není průměrná rychlost moc velká ani na silnici, museli jsme upravit trasu závěrečných dnů tak, aby to bylo realisticky zvládnutelné. Navíc při prvních dnech jsme zjistili, že čtyřkolka sice asi jede 110km/h ale tankuje se do ní každých 200km a nemělo smysl počítat s tím, že bychom takto zvládli 700km etapu, kterou jsme plánovali na závěr (což motorky samotné zvládnou i tady v Maroku).

Protože jedním z nejdůležitějších cílů naší výpravy je natáčení televizního pořadu (cestopis s prvky reality show - asi šestidílný televizní seriál), musíme se přizpůsobovat požadavkům produkce a nemůžeme si jen tak jezdit kde a kdy se nám zachce. Na začátku s tím byly určité spory, my bychom chtěli jezdit co nejvíc, dávat pořádné offroady a co nejvíc spát v horách apod. Jenže tým v autech to vidí trošku jinak - mají své úkoly a jedním z nich je dovézt auta v pořádku do cíle a nerozbít je někde na prvních kamenech a přivézt kvalitní materiál v televizní kvalitě, což obnáší tolik starostí, že si to amatérský kameraman vůbec neumí představit. Natáčíme na dvě kamery plus několik dalších včetně kamery na motorce, ručních kamer na natáčení rozhovorů a vizitek apod. Postavit vše a domluvit na jeden jediný průjezd trvá třeba 15 minut a zabalit to to samé.

Ovšem bez toho není možné udělat pořad, který televize odvysílá a pokud víme, v plné televizní kvalitě u nás nic podobného nevzniklo. Nikdo z filmařů nevěděl nic o adventure cestování a začínají se do toho dostávat a my se učíme trpělivosti a spolupráci na natáčení a myslím, že se to hodně zlepšilo a táhneme za jeden provaz. Myslím si, že je to důležité zdůraznit, že nejde o nějakou dovolenou nebo projížďku ale o normální práci a to je hlavní rozdíl oproti našim cestám v minulosti, kde jsme neměli časový plán, který musíme splnit a jasně dané úkoly na natáčení, které prostě musíme natočit a bez kterých by cestopis nebyl cestopisem. Času je strašně málo a opravdu to je perná práce - i když jen čekáme na pokyn že můžeme jet, že jsou kamery připravené. Když je teplota nad 30°C, je jakékoliv čekání v motorkářském oblečení nepříjemné. To samé opakované záběry, které se nepovedly apod. Zkrátka je potřeba počítat nejméně s dvojnásobně dlouhým časem a to znamená, že časový plán, který počítal s velkými rezervami, je úplně špatný a denně jsme byli v sedle 12-14 hodin a dojížděli za tmy a bylo to dost stresové, protože jsme hledali bivaky potmě atd.

Takže dnes jsme se rozdělili na dva týmy. Jeden landcruiser jel natáčet marocké reálie - cestovatelské záběry, které jsou potřeba pro cestopis a druhé auto počkalo až si ráno uděláme servis na motorkách (běžná údržba - dojížděli jsme za tmy a nešlo to večer) a kolem osmé jsme vyráželi na spojovací přejezd k plánovanému offroadu kolem skalního masivu Cathedrale des Roches, který byl asi dvě hodiny jízdy daleko. Cestou jsme přejeli lanový most, což zaujalo filmaře a filmař následně zaujal hlídače na druhé straně mostu, který ucítil šanci prokázat svou důležitost a museli jsme se prokazovat povolením natáčet (které stejně asi neplatí pro natáčení v blízkosti mostu. Nicméně krabička cigaret pomohla jako obvykle a hlídač dělal, že se dívá jinam a bylo po problému. Ovšem i taková drobnost znamená ztrátu půlhodiny, kterých fakt není nazbyt. Od mostu vede asi 30km krásných serpentin do hor, takže jsme opět nastoupali přes 2000mnm a dojeli do vesničky Tilougguit těsně pod La Cathedrale, kde probíhal sobotní trh. Cesta byla naprosto zablokovaná trhovci, tak jsme nechali motorky uprostřed davu lidí a šli si projít tržiště a okouknout možnost objezdu jinudy. Kameraman Havel nás natáčel ruční kamerou, což zaujalo místního policajta, který začal prudit a než se prokázalo povolení k natáčení (které pochopitelně máme), stačili jsme si projít tržiště a prohlédnout si zajímavosti - například výběr kvalitních MC kazet s marockou hudbou s umělci, kteří ze všeho nejvíc připomínali radikální vůdce ze středního východu (podle obalů). Hezká byla i nabídka srpů nebo bot ve stylu druhé poloviny 19 století ve střední Evropě. Největší pecka nás ale čekala na druhé straně tržiště (trh vlastně zabral celou hlavní cestu přes vesnici) - kde se na stáncích prodávalo maso.
Kameraman změnil barvu, když viděl pod stoly poházené uřezané zvířecí hlavy a čištění střev nožem, kterým trhovec odstranil doslova kus výkalů ze stolu a nůž olíznul. Asi mají jiné chutě. Naštěstí zbytek týmu dohodnul s policajtem průjezd částí trhu, kterou místní vyklidili, takže jsme měli volnou cestu a ke značnému pobavení místních jsme slavnostně projeli a vypadli z vesnice na krásnou šotolinovou cestu do hor, která nás finálně dovezla až pod skálu, kde jsme chvíli povídali s partičkou místních, kteří si tam vyjeli na výlet s nějakou kopií Jeepu Willis vyzdobeném obrázky velbloudů. Byli příjemní a kecali jsme s nimi (jeden mluvil anglicky) asi 20 minut, než dorazilo auto. Na tenhle styl ježdění jsme si už zvykli - prostě motorky jsou všude napřed a máme možnost fotit nebo povídat s berbery, rozdávat propisky a bonbony (nebo cigarety) a prostě trávit čas, než dorazí auta, která jsou o to pomalejší, čím těžší offroad jedeme. Každopádně je vidět rozdíl v průměrných rychlostech a vůbec průjezdnosti motorek a aut - je to nesrovnatelné a pochopitelně to platí i pro předjíždění a průjezdy městy atd. Přesvědčili jsme je, že pojedeme kolem skály do hor, kde jsou krásné výhledy a možnosti natáčení. Během jednoho sjezdu se Vaškovi povedlo namotat špatně přidělanou goretexovou vložku do bundy na zadní rozetu. Kolo šlo do smyku, ale Vašek to bravurně ustál (jeli jsme kolem 60km/h). Dvacet minut jsme vyndávali totálně zasekanou vložku z řetězu a kolečka ale skončilo to vlastně dobře, protože zastavil nad slušným srázem nad řekou a nechybělo moc a byla by to mnohem horší situace. Vyjeli jsme asi 20km prakticky až nad Cathedrale des Roches a zkoušeli přesvědčit PR manažera a řidiče Toyoty, že bychom mohli pokračovat asi 80km offroadem do Demnate a výrazně si ušetřit čas. Nesetkalo se to s pochopením, protože úkol zněl natočit záběry a vrátit se s nepoškozeným autem i protagonisty do cíle dnešní etapy - na farmu uprostřed olivových hájů, kterou provozuje jedna sympatická Češka s přítelem, marockým tuaregem a kde jsme měli domluvené ubytování. Bylo to asi 200km daleko, přes další masiv plný serpentin, takže nejméně 4 hodiny jízdy. Drtili jsme to, jak to šlo a vypadalo to, že přijedeme výjimečně za světla. Ovšem jak to bývá (u nás téměř pravidlem) - všechno naplánované Maroko změní. Asi 70km před cílem dostal Noid žihadlo od včely přímo do čela. Našla si mrška místo mezi MX brýlemi a krajem helmy - což je asi tak centimetr místa. Bohužel Vašek je na včelí žihadlo alergický a během 15 minut začal otékat. Dostal tři Zyrtecy a potíral si místo Fenystilem ale moc to nepomáhalo. Ke všemu ještě Toyotě praskla pravá zadní pneumatika a Petr to musel vyměnit. Posádka auta mu moc nepomáhala - objevili ve vyloženém nákladovém prostoru zapomenutý meloun a místo opravy je zajímalo, čím ho rozkrojit a jestli krájet klíny nebo plátky :) Sorry Petře, je to těžký život řidiče že? :) Po hodině jízdy jsme byli u souřadnic, které jsme dostali SMS, ovšem široko daleko nebyla známka po žádné odbočce a na můj návrh jet offroad po nevýrazné pistě (nakonec se ukázalo, že to byla nejrychlejší varianta) a jeli jsme asi 20km navíc, abychom stejně využili navigaci po zaslaných bodech, protože odbočka byla zamaskovaná a z našeho směru jsme jí neviděli. Vašek se při poslední otočce složil úplně, už přes oteklé oči neviděl a bylo jasné, že nedojede. Takže Petr (řidič Toyoty zapůjčené a upravené od firmy Dajbych), musel dojíždět na F800GS. V aubergu, který sympatický pár Karolína a Abi provozují (doporučujeme - rádi uvítají Čechy, najděte si jejich web atlas-farm.com), bylo připravené jídlo a odpočatá posádka druhé Toyoty, která natáčela někde u vodopádů Ouzoud a přijeli dávno před námi. Karolína s Abim nakonec naložili Noida do svého auta a odvezli ho 70km do Marakéše do nemocnice, kde dostal kortizonovou injekci a kolem půl třetí ráno byli zpátky. Ráno jsme udělali servis motorek i aut, filmový štáb natočil život v nedaleké typické marocké vesničce a přesunuli jsme se na jednu zahradu v Marakéši, kde budeme spát na zahradě u domu. Ještě čekáme na čtyřkolku a motorku, které se sem převážely spedicí z Tetouánu, doráží jen (!) se čtyřhodinovým zpožděním. Je večer, jedeme pro Fanánka a Martina Zounara na letiště a vyrážíme nasát atmosféru v medině.

Tomáš Kocanda

<< přehled aktualit