Maroko 2010 - Přípravy a cesta den po dni
Konečně kompletní expedice – 20. června večer – 22. června - Maroko
V naší poslední zprávě jsme psali, že jedeme na letiště vyzvednout Fanánka a Martina Zounara.
Vyzvednutí neproběhlo úplně bez problémů, protože jsme až na letišti zjistili,
že máme nastavený úplně špatný čas (který se nám automaticky nastavil na všech telefonech,
GPS, noteboocích apod).
Prostě jsme si mysleli, že je tady o 2 hodiny méně a realita byla jen o hodinu.
Naštěstí jsme přijeli na letiště a prakticky ve stejném momentu vyšli naši jezdci z haly.
Fanánek v šokující úpravě hlavy (ala Prodigy) a s 20l kanystrem jako příruční zavazadlo.
Martin nesl speciální HD kameru na helmu, která způsobila menší problémy při celním odbavení,
protože si celníci mysleli, že jí chce v Maroku prodat.
Vtipné bylo prý když Fanánek vysvětloval co to je kanystr a na co se používá.
Těžká práce, když dotyčný nemluví anglicky.
Na letišti jsme se na chvíli setkali s česko-slovenským párem, kteří nás kontaktovali
během akce na základě publicity v médiích a povídali si o ježdění offroad apod.
Mají zkušenosti s ježděním v okolí Marakéše.
Rovnou z letiště jsme jeli do mediny - už bylo dost pozdě na nějaké prolézání obchůdků
a tak jsme jen ochutnali keftu (mleté maso) a mini klobásky na grilu na náměstí
a dali si marocký čaj, který se tady pije při každé příležitosti a říká se mu "berberská whisky".
Do obvykle kovového čajníku se dá poměrně hodně jemného zeleného čaje a čerstvá máta.
Zalije se to troškou vody, ve které se rozpouští obrovská homole cukru.
Intenzita nápoje, který se nalévá z výšky do malých skleniček, je neuvěřitelná
a doslova to člověka "nakopne".
Návykovost je značná - z naší výpravy mu podlehla většina členů.
Noc jsme strávili v zahradě u našich hostitelů z farmy
atlas-farm.com,
kteří se o nás skutečně starali jak o vlastní příbuzné - vařili nám, dělali průvodce
a řešili problémy s místními - např. spedice měla dodat motorku a quad na určitou adresu
v určitou hodinu.
Hodinu nebo dvě po termínu volal Abi dopravci, který tvrdil že je 15 minut daleko.
O hodinu později byla výmluva, že ho zastavila policie (asi 50km od místa, kde by měl být).
Ve finále přijeli s dobytčákem (doslova), na kterém byly pohozené nepřivázané stroje.
Expert dopravce nejdříve zkoušel sundat XTčko tak, že by najel na prkno,
které by jeho pomocník držel v ruce.
Nápad vypustili ale vzápětí než ale mohl někdo zareagovat, tak pomocník nasedl na motorku
a s výkřikem "atención" sjel po prkně z dvoumetrové výšky do poloviny,
kde ztratil směr a spadl na zem.
Zkoprnělému majiteli jen řekl "sorry" a dožadoval se se podpisu předávacích papírů.
Takové situace jsou tady prostě běžné a pomoc někoho, kdo umí jazyk a vyzná se
v jednání s místními, se moc hodí.
Pondělní doplední přejezd pres 2260 m vysoke sedlo Tizi n Tischka do Ait Benhadou,
což je vesnička asi 160 km od Marakéše s hliněnou "kazbou", což je opevnění,
v tomto případě na vrcholku neuvěřitelně fotogenického kopce.
Je to oblíbené místo pro filmaře, natáčelo se tu plno filmů - kromě obligátního Gladiátora
například v poslední době Prince of Persia.
My jsme přijeli do vesnice z offroadu a rovnou zamířili na jídlo do hospody u cesty.
Uhádali jsme cenu a jako obvykle, jsme se strašně přejedli.
Ubytování bylo jasné - ve vesnici je nádherný kemp s berberským stanem (spíš jen stříškou),
která nám naprosto vyhovuje a tak jsme zajeli k bráně kazby přes vodu a vyrazili
na prohlídku hliněných staveb - kde jsme nikdo předtím nebyli.
Bylo to doslova šokující - celá mnohapatrová stavba je hlína se slámou,
stropy se houpají a třeba ve třetím podlažímá nějaká rodina chova slepice a kozy.
Vůbec zajímavé je, že se tu normálně bydlí.
No normálně moc ne, je to opravdu šokující.
Večer v kempu proběhl v rytmu bubnů.
Nejdříve jsme se náležitě desinfikovali (zevnitř) průhlednými tekutinami z domova
a po večeři jsme objevili v rohu jídelny různé bubny.
Protože Vašek Noid má bubnování jako koníčka, za chvíli vyzval na souboj místního bubeníka
a během večera předváděli neuvěřitelné věci.
Bubnovat si přišli všichni pracovníci kempu - bubnovali kuchaři i recepční.
V družbě s místními jsme pokračovali i potom (vlastně k ránu), kdy v jednom rohu kempu
proběhla nějaká šíša a zvali nás na návštěvu místní svatby - asi pět kilometrů offroadem nahoru,
na což se posilnili našimi lihovinami a místními produkty (které se kouří)
a takto patřičně nabuzení vyrazili v počtu asi 9 lidí v jednom dvacet let starém renaultu do offroadu.
Ranní vstávání bylo náročnější ale cesta probíhala hladce - měli jsme jen asi 150km,
ale už v jižních oblastech, takže při teplotách kolem 35 °C.
Dojeli jsme až do vesničky Foum Zguid, což je už poměrně hodně na jihu.
Proběhla tradiční žranice na návsi, chvilku jsme pokecali s partičkou španělských motorkářů,
kteří přijeli z Taty (jedou silnici, ne offroad) a vyrazili na první ze tří offroadových cest
plánovaných na jihu Maroka.
Etapa Foum Zguid - M´Hamid je jedna z původních dakarských etap a vede po kamenité pistě,
přejde do pískových kolejí s ultrajemným pískem feš-feš (je to písek podobný cementu,
naprosto se v něm nedá jezdit), pak následuje oblast dunových polí a vyschlé jezero.
Závěr je opět pískový.
Tuto etapu jsem vybral úmyslně, protože jsem chtěl zjistit, jestli borci vydrží to,
co říkají a chtěl jsem ověřit, jak nám to vůbec v náročnějším terénu půjde.
O autech to bylo jasné - upravené auto od Daybycha se zesíleným podvozkem je proti neupravenému
landcruiseru prostě nesrovnatelné a jede o poznání lépe.
Trasa byla opravdu náročnější (pro auta i motorky).
Já jsem chytil defekt předního kola hned po asi 10km - pneumatiku a duši propíchnul trn z nějakého keře.
Oprava na slunci byla očistec.
Naštěstí pomáhal Petr - řidič doprovodneho auta a bylo vidět, že to nedělá poprvé.
Velmi mě překvapilo, jak dobře jel Martin Zounar s minimálními offroad zkušenostmi
(vlastně jen absolvoval dvě lekce enduroškoly) a na XT660 předváděl velmi dobrou jízdu
i v dunovém poli, kam jsme zajeli při hledání "zkratky" k jezeru Iriki.
Alespoň jsme si zajezdili přes menší duny, párkrát utopili motorku v písku a odpálili ložisko
klimačky landcruiseru, takže posádka stříbrného auta si bude užívat marockého teplíčka.
Natáčeli jsme jízdu po jezeře s kameramanem v nejrůznějších kaskadérských pozicích
(na střeše, v sedě na okně...) a na závěr se nám povedla chyba,
která se nemá dělat - hledali jsme místo na bivak, odjel jsem asi 100m z trasy
a Noid s Fanánkem se vydali za mnou.
V tom momentu se za námi přehnal Martin Zounar, který si nás nevšiml a profrčel kolem nás naplno.
Fanánek se vydal na stíhací jízdu ale dohonil ho až po asi 20km.
Při tom náhodně objevili jakýsi auberg v poušti, kde by se dalo přespat v berberských stanech.
Bylo už dost pozdě, právě zapadalo slunce a tak jsme skočili berberům na špek a jeli asi
15km příšerným fešfešovým polem k obrovské duně na obzoru, kde měli stany.
Takový masakr jsem už dlouho nejel a proklínali jsme je celou cestu.
Pády ani nemělo smysl počítat.
Navíc mě dozadu posadili nějakého pomocníka, který měl ukazovat cestu,
což na vyvážení motorky mělo fatální vliv.
Po asi pátém pádu za sebou pochopil, že to dělám úmyslně a šel po svých.
Vrátil jsem se ještě pro motorku Martina, který si při přeletu řídítek vrazil zrcátko do břicha
a odmítl dojet asi 3km závěrečného fešfešového údolí.
Všechno špatné je ale pro něco dobré - měli jsme úžasnou večeři na koberci na duně,
čerstvě upečený berberský chleba, kuskus a tajine se zeleninou a spousty čaje.
Ubytování ve stanech jsme nakonec odmítli a teď tady všichni kolem spí u motorek a aut,
ještě se fotí noční obloha, za dunou místní klábosí u ohně a já píšu tuhle zprávu
napůl zalezlý ve spacáku, koukám se na nebe, které je opravdu v polokouli 360 stupňů
- od obzoru k obzoru a říkáme si, že kvůli takovým večerům to všechno stojí za to.
Napsal Tomáš Kocanda
Foto Tomáš Matějovský
<< přehled aktualit
