Maroko 2010 - Přípravy a cesta den po dni
Peklo zvané feš-feš
Noc pod hvězdami byla úžasná a ráno jsme se probrali před sedmou hodinou,
když už slunce pálilo.
Tady v poušti je snesitelně jen tak do půl deváté a potom přijde pekelný žár,
který trvá ještě několik hodin po setmění.
Momentálně jsme u dun ve vesničce Merzouga (dále na východě) a kolem půl jedné v noci je 33°C,
ale už to vnímáme jako "chladno".
Teploty měřené autem jsou zatím jen do 45C ale teploměr ve stínu v kokpitu motorky ukazoval
během dne i 57°C.
Kovové věci jsou rozpálené tak, že se o ně člověk regulérně spálí a písek je tak žhavý,
že po něm nemůžeme chodit bez bot.
Víme, jeli jsme sem mimo sezónu v době horka, ale bohužel v naší sestavě nebylo možné
najít společný volný termín tak, abychom jeli v ideálním čase na podzim nebo na jaře.
To ale odbočuji - po snídani před berberskými stany (ve kterých jsme nespali
a opět jsme dali přednost našim moskytkám a spacákům u aut a motorek),
kterou pro nás za relativně dostupný peníz připravili lidé,
kterým tato část pouště patří a sestávala z podlouhlých "langošů" smažených v oleji
a namáčených do fíkové marmelády a tradičního berberského čaje,
na kterém je už většina výpravy totálně závislá.
Zbývalo nám 60km do M´Hamidu.
Kousek jízdy po vyschlém jezeře, troška kamení, ještě více kamení a ukrutné kamení s pískem.
Posledních asi 20km bylo už doslova očistec - obávaný prachový písek "feš-feš" v množství,
které už nebylo zábavné.
Kluci se drželi statečně a odmítli sundat kufry - což je první věc, která se v písku dělá.
Kufry naprosto změní těžiště motorky a jízda s nimi je opravdu o hodně těžší
a v kritických situacích prostě nemožná.
Pokud je k dispozici doprovodné auto nebo jede nějaký náklaďák, cestovatelé na dálkových cestách
v těchto nejtěžších místech zavazadla odkládají.
My jsme to neudělali a hned, při asi druhém pádu, jsem si nadával, proč jsem to neudělal,
protože mi noha zůstala zaklíněná pod motorkou a potupně jsem musel počkat,
až si mě někdo všimne a pomůže mi.
Sám jsem se nedokázal vyhrabat.
Na vysílačku jsem nedošáhnul a jen jsem slyšel, jak mi Radek z projíždějícího landcruiseru říká,
ať se přestanu opalovat na pláži, vstanu a jedu.
To se jim to směje, když mají čtyři kola.
Padali jsme všichni, s našimi motorkami (snad s výjimkou XT) je jízda ve fešfešových kolejích peklo
a tady jsme si opravdu šáhli do našich rezerv a někteří hodně hluboko.
A protože nikdy nebývají problémy osamocené, přišla první technická závada - F800GS prostě nejelo.
Motor běžel, ale motorka nejela.
Pravděpodobně spojka, Noid se ale dušoval, že jezdil přes spojku minimálně.
Jenže v terénu to člověk ani nevnímá, že "spojkuje" a spojka se spálí raz dva.
Každopádně jsme byli několik kilometrů fešfešového terénu kombinovaného s dunami od pevné pisty.
Martin s Fanánkem v závěru vyrazili dopředu do M´Hamidu s mým telefonem,
protože jsem neměl signál a byli jsme domluvení s kamarádem, že na nás bude čekat
a ukáže nám novou offroadovou cestu do Merzougy - těsně u alžírské hranice.
Napadlo nás, že bychom motorku mohli naložit na jeho pickup.
Každopádně jsme byli bez části týmu a pochopitelně v tom momentu vypadl kolísavý signál
i v M´Hamidu a nedovolal se nikdo nikoho.
Mezitím doprovodný tým zapřáhnul osmistovku za toyotu na kurtě a Vašek se pokusil chvíli
odšlapávat v písku, jen nenašli potřebnou synchronizaci s autem a asi i díky vysílení
několikrát nehezky padal.
To byla ovšem příležitost pro Petra - řidiče Toyoty, který nás už několikrát vysvobodil z problémů
- nazul si Radkovy náhradní motocyklové boty a motorku do cíle etapy na laně dovezl
- pochopitelně se to také neobešlo bez pádů.
Ve vesnici jsme motorku položili před dveřmi místního kováře (mechanique generale)
a po asi dvou hodinách práce (a několika telefonátech, kterými jsme ověřili,
že novou spojku bychom sem nedostali dříve než za 3 dny) oznámil Petr a Radek,
že motorka pojede a dokonce bude fungovat spojka v omezeném rozsahu a možná i v plném.
Dojeli jsme po silnici 100km do Zagory a už když jsme se blížili, předjížděl jsem našeho známého
z dílny Sahara Garage, který když mě poznal, málem spadnul z mopeda.
Pochopitelně jsme se stavili na čaj u nich v dílně a nechali jim vydělat nějaké peníze
čištěním filtrů apod.
Jediná zásadnější oprava, která byla opravdu potřeba, bylo vyklepání a zanýtování levého kufru
na Martinově XTčku, který rozbil Vašek, který Martina nějak přehlédnul a trefil ho při jízdě offroad,
když se Martin rozhodl nečekaně zastavit.
Kufr dostal plný zásah, ale zabránil dalšímu poškození motorky.
Mechanici nám ráno odevzdali bezvadně srovnaný kufr se zasilikonovaným dnem
a za práci si vzali asi 250Kč.
My jsme noc strávili v zahradě blízkého hotelu - k velkému potěšení jednoho kanadského hosta,
protože se tým rozhodl pro menší garden párty asi do tří hodin ráno.
Tým to doslova stmelilo, protože se vyjasnilo několik sporných věcí a názorů a navíc
jsme výrazně potlačili vliv škodlivých bakterií, které by nás mohly (vnitřně) ohrožovat.
Dnes ráno jsme se vyfotili u dílny našich mechaniků, vybrali nějaké peníze v bance
a vyrazili na 350km přejezd do největší atrakce pouštního Maroka - opravdového cípu Sahary
- vesničky Merzouga s obří dunou Erg Chebe (podle místních se to píše takto).
Během natáčení na různých více či méně kamenitých cestách v kombinaci se závěrečným dojezdem po silnici,
postihl tým další defekt - na Fanánkově čtyřkolce praskl řemen variátoru - prakticky nic z něj nezbylo.
Naštěstí měl náhradní a Petr opět po půlhodině práce odevzdával funkční stroj.
V tom momentu řešil problémy i Vašek, který dostával zprávy z domova, že se namísto
zkoušky muzikálu rekreuje v Maroku (i když byl z první zkoušky omluvený
- což někdo neřekl režisérovi) a byl opravdu "na prášky" a doslova šílel.
Nebylo to dobré, protože jestli něco dokáže motorkáře rozhodit, tak nějaký takový problém,
který nejde vyřešit bez telefonování a mnoho hodin bez signálu na motorce není pro to ideální.
Vašek to nějak vyřešil, ale určitě měl pokaženou náladu a neužil si tolik krásnou krajinu,
která ubíhala kolem nás.
Pravda, při teplotách mezi 40-50 stupni to nebylo tak pohodové, jako projížďka někde v Alpách,
ale kdo má rád pouště, tady si přišel na své.
Skoro celou cestu jsem jel ve stupačkách, protože člověk není tak unavený a oblečení mnohem lépe větrá,
ale i tak to bylo únavné.
Na závěr nás před Risani dostihla menší písečná bouřka, která se na posledních kilometrech
před Merzougou změnila na docela větší.
Jeli jsme jako v mlze a písek fučel z boku do brýlí a tváří a už jsme toho měli docela dost.
Dojezd do Merzougy byl ale jen za silného větru a bouřka se vytratila.
Ubytovali jsme se v opuštěném aubergu na kraji dunového pole (výběr byl podle přání Fanánka,
který si přál především možnost sprchy nebo bazénu nebo podobné atrakce) a vyrazili (bez kufrů)
nafotit a natočit nějaké záběry při západu slunce na dunách.
Je to strašně profláknuté, ale prostě to bez toho nešlo.
Vypustil jsem na své motorce tlak v pneu na 1.0 vpředu a 1.4 vzadu a kupodivu se ukázalo,
že upravená motorka jezdí po dunách tak, že jsem poprvé mohl dojet až k velké duně vzadu
a najíždět asi do čtvrtiny její výšky.
Fanánek na čtyřkolce projížděl výš, ale nechtěl jsem riskovat, že zapadnu a i tak jsem byl spokojený,
protože před dvěma roky jsem zapadal už po padesáti metrech.
Teď jsme jezdili, kam jsme chtěli a jediná nesnáz byly příliš prudké stěny dun,
které jsem se bál pouštět a u Fanánka boční náklony, protože čtyřkolka jezdí úplně jinak.
Takže jsme nemohli jezdit stejnou stopu, protože motorka si nabírá rychlost jízdou po stěnách
a přejíždění úbočí a to čtyřkolka nemá ráda. Totálně vyřízení jsme dojeli na večeři,
kterou už tým téměř dojedl (a z hladu jsme teď kolem půlnoci ještě vařili pár sušených jídel
na vařiči), ale s pocitem, že se nám dostalo náležité odměny za celodenní přesun,
který moc zábavný nebyl.
I když scenérie v offroadech byly krásné.
Duny jsou prostě duny a je to naprosto jiný adrenalin.
Během zpracovávání fotek najednou vyskočil Tomáš Matějovský (fotograf a PR manažer výpravy)
a dost šokovaně ukazoval na velkého škorpiona, který si to rázoval pod naším stolem.
Začali jsme ho fotit a škorpion asi z blesků šílel a běžel od rohu k rohu
- než ho zabil zásah plechovkou piva a následně rána klackem jednoho z arabů,
kteří z něj byli také docela vedle.
Měl asi 7cm délku a úzká klepeta a rozhodně to nepřispělo k bezpečné náladě na spaní pod širým nebem.
Ale škorpioni k písku patří a jak říkal jeden berber pár dnů zpátky - když máš boty a štěstí,
nic se ti nestane - když bůh dá.
Tak jdeme spát a když bůh dá, zítra pošleme další reportáž "z natáčení".
Tomáš Kocanda
Merzouga, 03:00
<< přehled aktualit
