Maroko 2010 - Přípravy a cesta den po dni
Z Merzougy až do Malagy – návrat do Evropy
Ráno v Merzouze bylo už tradičně horké.
Vstávali jsme s Fanánkem před sedmou, ale venku už byla výheň.
Po zkušenosti se škorpionem (a obrovským množstvím netopýrů) předchozí noci nikdo nespal venku
v bivaku a využili jsme auberg Touareg, který je prý jeden z nejhorších v místě,
ale včera večer nám přišel vyhovující.
Snídaně byla také typická pro pouštní oblasti Maroka - chléb, med, marmeláda a čaj.
Dopoledne jsme chtěli natočit a nafotit záběry na dunách, které jsme nestihli předchozí večer.
Jenže večer byl písek chladnější a ufoukaný a držel mnohem víc.
Vaškova motorka měla načnutou spojku a nechtěli jsme riskovat, že jí zničíme a Martin Zounar na XT měl písku dost.
Takže jsme fotili a točili s Fanánkem.
Jemu čtyřkolka docela seděla, ale v některých výjezdech už písek padal a musel se vracet.
Já jsem ze začátku vůbec nemohl na duny najet, jednak jsem byl z předchozího dne dost utahaný a hlavně
- chtělo to ufouknout pneumatiky až na 0.9 vpředu a 1.3 vzadu.
Ale k velké duně už jsme to neriskovali, nechtělo se nám vyhrabávat a písek opravdu nedržel a padal,
jak když padají laviny sněhu.
Stěny se trhaly a ujížděly.
Ve finále jsem chtěl na fanánkovu kameru na helmě předvést skok přes dunu,
který super vyšel ale nevybral jsem si dobře místo dopadu a předním kolem vletěl přímo do suchého křoví,
které drželo jako kdyby tam byl kámen.
Přeletěl jsem přes řídítka a hodil čtyřmetrové salto do tvrdého písku a vyrazil si dech.
Utěšoval jsem se tím, že to bude všechno natočené na fanánkově headcamu - pochopitelně že nebylo,
protože se na to vůbec nedíval a čekal mě na druhé straně.
Takže jsem s filmováním prozatím skončil, už toho bylo až dost.
Další záběr byl ale vtipný - producent chtěl do pořadu záběr, jak jedeme na velbloudech v motorkářském oblečení.
Sehnat velbloudy nebyl problém ale ukázalo se, že pro Fanánka to je větší adventure než cokoliv jiného.
Udělali jsme pár koleček po miniduničkách - velbloudi šli na provazech jeden za druhým a pro Frantu
to bylo doslova peklo.
Když slezl, prohlásil, že už nikdy nechce velblouda vidět a kdyby kouřil, nikdy by si nekoupil camelky
a že by vypil láhev šampusu, kdyby velbloudi náhodou vymřeli.
Asi si se zvířetem nějak nepadl do noty, ale mě se jelo skvěle.
Na rozdíl od velbloudů v Tunisku nebo v Egyptě, měli tady na sedle normální řídítka jak na motorce.
Část štábu jela natáčet asi 25km do pouště život nomádů - přes známého jsme domluvili kam mají jet
a vrátili se s úžasnými záběry normálního života těchto lidí, kteří se živí tím,
co jim dává poušť.
Uvidíte sami v pořadu, že to není žádná turistika a že mají tvrdý život.
My jsme zatím natankovali v jednom z krámků v Merzouze benzín - tankuje se tady ze soudku
a benzín se přelévá lahví.
Čekání na štáb jsme krátili klábosením s prodavači suvenýrů a konzumací vynikajících rajčatových omelet
vyráběných v tajine, které prodávali v hospůdce u cesty a které jsme si fakt oblíbili.
Jedli jsme jídlo, popíjeli colu a koukali se, jak většina lidí zevluje kolem a snaží se zabavit
v nudném horkém dnu, kterých teď v létě (bez turistů) bude hodně.
Byl to trošku relax a chybělo nám to.
Jakmile přijelo auto s filmaři a Noidem, vyrazili jsme na delší přejezd do Mideltu.
Cesta v horách byla fantastická - jednak se za tunelem po asi 100km od Risani výrazně ochladilo,
teplota spadla asi o 20 stupňů.
Krajina kolem je úžasná a docela jsme si to užívali, protože se moc nezastavovalo na natáčení
a mohli jsme jet celkem rychle.
Bylo to asi 350km, což za odpoledne pro takovou kolonu se čtyřkolkou a opatrně jedoucí (bez spojky) motorkou,
bylo docela dost.
Těsně před Mideltem jsme projížděli několik rozvodněných říček, všude kolem stály louže vody
a bylo jasné, že jsme se vyhnuli pořádnému dešti.
Mraky se honily pořád dost a tak jsme místo bivaku v divočině vzali možnost kempování v populárním aubergu Jaafar.
Nic extra nám na něm nepřipadalo a stav sprch a záchodů byl děsivý ale třeba je to v sezóně lepší.
Každopádně jsme natáčeli na časosběr všechno, co se večer dělalo - včetně vaření.
Spát se šlo výjimečně už kolem druhé ráno a v noci nepršelo (jen jedna přeháňka těsně po postavení stanů)
ale se spaním v bivaku pod širákem se to nedá srovnávat a všichni chtěli další noc změnu.
V tomhle jsme v desetičlenném týmu zajedno - spaní v bivaku v Africe je prostě silně návykové,
stejně jako marocký čaj.
Byli jsme asi 500km od pobřeží a uvažovali jsme, kam a kudy jet.
Museli jsme hlavně brát ohledy na F800GS, které mohlo kleknout každý okamžik a tak jsme chtěli jet mimo hory.
Rozhodli jsme se pro směr na Fes a Ouazzane, kde bychom mohli spát venku v okolí a večer se podívat na trh (souk),
protože byla sobota a místní trhy jsou vyhlášené.
To bylo asi 250km.
Projížděli jsme právě místo, kde jsme měli podle GPS záznamu najeto 3000km v Maroku,
když Vaškovo GS opět přestalo jet.
Hodili jsme ho do stínu a zkusili přeházet lamely ve spojce, mezitímco jedno auto jelo do nejbližšího
městečka hledat odtah, protože šance na opravu byla téměř nulová.
Dvě lamely byly úplně bez obložení a tak jsme naložili motorku na náklaďák odtahovky a jeli pomalu za ním.
Bylo to dost hrozné, v kopcích jel 40kmh a tak jsme se roztrhali na skupinky a domlouvali se vysílačkami.
Motorka se ještě překládala na další, která ho měla dovézt až do Ceuty.
Dali jsme cestou obídek v typické restauraci u cesty (kefta - mleté maso, které speciálně vybral Martin Zounar
z kusu flákoty visící z háku s cibulí a petrželkou.
K tomu chleba (někteří hranolky) a čaj.
Hned bylo veseleji a ještě lépe bylo, když jsme v jednom krámku objevili chlazené energetické drinky v plechovce.
Zásobili jsme se bohatě a bylo to dobré rozhodnutí, protože někde před Ouazzane odbočil řidič auta
naprosto nečekaně jinam a rozhodl se jet do Rabatu.
Bohužel jsme právě jeli vzadu a vykonávali u cesty různé potřeby a Martin Zounar,
který projížděl kolem nás, neměl vysílačku a neslyšel, že je změna trasy.
Takže odbočil logicky na trasu nastavenou v GPS a uháněl úplně jinam.
Domluvili jsme se rychle, že se za ním vydám na stíhací jízdu a modrá Toyota bude čekat na odbočce
nebo se domluvíme telefony.
Pochopitelně jsem ho dojel až asi po půlhodině a nemělo smysl se vracet.
Domluvili jsme se s ostatními, že pojedeme s modrou Toyotou (kde jel jeden kameraman) a Fanánkem po původní trase,
kterou jsme upravili do Tangeru místo do Ceuty.
Protože bylo jasné, že pojedeme až další den, nebylo moc kam chvátat a tak jsme si trasu vylepšili
pěkným offroadem v kombinaci s rozmlácenou silničkou (přesně podle hesla - cesta byla o dost horší,
zato výrazně delší).
Celkově jsme najeli z Mideltu do Tangeru asi 570km.
Do Tangeru jsme dojížděli za tmy a město nás doslova šokovalo.
Čekali jsme velké a rušné město ale tohle byla fakt síla, kterou bych porovnal asi tak s Bangkokem
- na ulicích šílený provoz, nějaké dopravní předpisy nikdo neuznává, na kruhovém objezdu jsme viděli
jezdit auta v obou směrech (!), za auty zavěšení bruslaři, kteří se motají mezi auty,
která neustále houkají.
Příšerné.
Červená neexistuje - jede se podle toho, kdo se cítí silnější.
Na jedné křižovatce Fanánek zastavil a na čtyřkolku se mu vrhli nějací povaleči a začali mu sundávat
rolky s vybavením.
Naštěstí je měl dobře přikurtované, ale bylo to nečekané.
Každopádně Tanger a Ceuta, to nejde srovnávat a rozhodně doporučuji jezdit přes Ceutu.
Kemp v Tangeru byl prakticky v sousedství nějakých kasáren a celkem slušný a čistý.
Spali jsme jako obvykle pod širákem u motorek a na nějaké zpustlé terase.
Protože to byl poslední den v Africe, nechtěli (a nemohli) jsme vézt zpátky všechny pevné i tekuté
zveselovací prostředky, které výprava měla nebo vyměnila během cesty a rozhodli jsme se,
že to všechno zlikvidujeme.
Takže někteří šli spát až za svítání a z většiny lahví s různými -icemi nezůstalo prakticky nic,
byl dnešní den a zejména ráno, opravdu náročné.
F800GS zapřáhli za čtyřkolku a Franta s Noidem projeli s kurtou celé město a přístav až do trajektu.
Celní procedury byly bezproblémové, jen obě auta kontrolovali skenerem na drogy, zbraně a výbušniny.
Ve Španělsku jsme ještě jeli do San Roque, kde by měla být k sehnání špičková vína z místních vinic,
ale narazili jsme na fanoušky býčích zápasů, kteří víno kupují v supermarketu a vůbec netušili,
kde bychom něco sehnali.
Město bylo v neděli úplně vylidněné.
Až po dojezdu do Malagy jsme pochopili, že všichni byli u moře.
Město i okolí bylo totálně neprůjezdné.
Pár kilometrů do kempu jsme jeli hodinu.
Teď večer už je provoz normální ale upřímně řečeno - jen tak mezi řečí sem tam někdo řekne,
že by si dal marocký čaj, tajine (tažín) nebo něco, na co jsme si během těch pár týdnů rychle zvykli.
Nic proti paele ale s keftou soutěžit nemůže.
Zítra nás čeká natáčení chybějících detailů, rozhovory a závěrečná scéna a pozítří už nakládáme a jedeme domů.
<< přehled aktualit
