Jan Révai
Asi v deseti letech jsem prvně řídil tátovýho fichtla Jawu 21. Když se vracel z práce, tak mě a mladšího bráchu vždy vozil kolem baráku. A pěkně oba najednou, střídali jsme se o řidítka a dost často se hádali, že ten druhý řídil dýl. Pak ale přišel táta s tím, že začne sportovat a motorku vyměnil za kolo Ukrajina. Jaké překvapení bylo, když jsme u strejdy na Slovensku našli v garáži tu samou motorku, nemusím ani popisovat. Po překvapení následoval první pád v zatáčce plné škváry. S rukama plnýma škváry jsem začal snít o vlastní motorce. Půjčoval jsem si od spolužáků Mustangy, Simsony a dokonce i MZetu! Obdivoval jsem kluky, co jezdili motokros a tiše záviděl všem, co jezdili do školy na mašině, na kterou se daly zaručeně balit holky. S motorkami jsem přišel do styku od dětství, ale na svou první motorovou lásku jsem si počkal do třiceti. A musím říct, že jsem byl dlouho věrný své 650 GS, zhruba 10 let a díky tomuto projektu, jsem přesedlal o třídu výš a to na 1150 GSA. Po zkušenosti na Kavkaze jsem se do ni zamiloval a nehodlám tento stroj už měnit. Ale jelikož v Americe nebudeme mít svoje motorky, budu nucen prožít všechny krásné, ale i drsné chvilky s cizí 1200 GS. A tak jsem zvědav jaké nové zkušenosti s ni získám. A jelikož v mém životě přibyla jedna radost navíc a to druhy syn Matěj, budu muset být nejen k cizí motorce, ale i ke svému životu mnohem zodpovědnější…
