Maroko 2010 - Přípravy a cesta den po dni
Goodbye Maroko!
Naše výprava trávila poslední noc v Maroku v hlučném kempu uprostřed města Tanger.
Spali jsme (jako obvykle) venku bez stanů - na nějaké opuštěné terase kdysi jistě hezkého domu uprostřed zahrady,
která je nyní tábořištěm pro skauty a baťůžkáře.
Obsadili jsme strategické místo kolem nějaké fontánky u příjezdové cesty a téměř celou noc jsme likvidovali
zbytky zásob tekutých i jiných povolených i méně povolených stimulačních prostředků,
které jsme vezli jak z domova (a najednou se začaly objevovat další a další skryté lahve
s čirými tekutinami vonící po švestkách, hruškách či jiných plodech),
tak vyměnili cestou po Maroku.
Některé konkrétně hledají s velkou pečlivostí celníci na výjezdu ze země a není radno
si s tím zahrávat a zkoušet, jak moc dobře umí jejich psi vyčmuchat jisté látky.
Noc byla tedy dlouhá a spánek krátký, protože jsme vstávali jako obvykle brzo.
Někteří na to reagovali nevlídně, protože prakticky před chvílí usnuli ale nešlo jinak.
Z kempu vedla do města poměrně prudká betonová cesta, kde by provizorně opravená spojka F800GS neměla šanci.
Zapřáhli jsme motorku za čtyřkolku a Fanánek s Noidem v závěsu vyjeli do města,
kde byl naštěstí o poznání menší provoz než v noci.
Naše kolona pokračovala pomalu směrem k přístavu, protože GS nebylo schopné jízdy ani po rovině
a stále zůstávalo zapřažené za čtyřkolkou.
U trajektu jsme se trošku rozutíkali - někteří utratit zbylé dirhamy za nějaké suvenýry
a někteří měli hlad nebo žízeň.
Egon s Radkem šli vyřizovat lístky a celní procedury.
Další trajekt jel za dvě hodiny a hodinu před odjezdem nás už ocedulkovaní "pomahači" celníků
(obvykle příbuzní, kteří "radí" turistům ke kterému okénku jít a kam co zapsat - za bakšiš)
nás naháněli do celní zóny.
Obě auta prověřovali skenery na drogy a zbraně, motorkám jen kontrolovali papíry.
Všechno proběhlo hladce a za necelou hodinu jsme byli na palubě trajektu, který byl řecký (!),
všechny nápisy byly řecky a nedalo se platit dirhamy, takže představa chlazené koly (za nepředstavitelnou cenu)
byla nahrazena realitou - teplou vodou z camelbaku.
Španělskem jsme potřebovali projet necelých 200km do kempu, kde jsme měli schovaný přívěs na motorky.
Radek ještě na trajektu dal řeč s marockým řidičem španělské dodávky, který jel někam k Barceloně
s poloprázdným autem (měl tam jen pár pytlů mouky - nezkoumali jsme radši, jestli to je opravdu mouka)
a za relativně drobný peníz naložil nepojízdné GS do nákladního prostoru v prapodivném úhlu
(vykurtované napříč) a Noid jel s ním v kabině.
Řidič mluvil jen arabsky a částečně španělsky, takže si moc nepokecali a prý jel jak blázen
a chtěl Vaška šokovat svou kaskadérskou jízdou, na což Noid reagoval tím, že si nasadil sluchátka
a provokativně usnul a dokonale ho vyhodil z konceptu.
Jeli jsme trošku roztrhaní na skupinky, já jel v závěsu za modrou Toyotou a za mnou jel
Fanánek s Martinem Zounarem.
Před Malagou byla doprava jak v pátek na výjezdu na D1 - akorát že v šesti pruzích.
Toyota jela jak o život a za chvíli ujeli z dohledu.
Udržovali jsme kontakt vysílačkou, ale Fanánek s Martinem neměli spojení a v provozu zůstali dost vzadu.
Na jedné odbočce jsem na ně čekal asi 20 minut, dálnice už totálně stála.
Propletli jsme se auty asi dalších 15km na odbočku, kde čekala Toyota a celkem bez problémů jsme našli pláž
u kempu a po chvíli i kemp.
Po čtrnácti dnech v Maroku byla doprava v Evropě šok.
Byli jsme zvyklí na silnice bez aut a začátek prázdnin v jižním Španělsku byl opravdu šok.
Kemp provozoval anglický správce, který měl všechny atributy ukrutně přísného Angličana.
Nejdříve nám opravoval chyby ve výslovnosti a gramatice, potom několikrát upozornil na nutnost
dodržení večerního a zejména nočního klidu a ještě se pokoušel organizovat,
jak a kde si máme postavit motorky a v jakém směru.
Docela nás to štvalo a byl fakt protivný.
Protože zbytek výpravy už byl už u moře a ládovali se rybami na grilu,
nechali jsme Angličana lamentovat a zmizeli hledat zbytek týmu.
Podle řidiče Dajbychovy Toyoty Petra, to bylo jen asi 400m, takže po pěkné procházce kilometr a půl
jsme uviděli pláž a hospodu s kamarády a zbytek večera strávili relaxací a konzumací mořských potvor apod.
Tím pádem jsme se do kempu vrátili až k půlnoci, kde na nás hned vystartoval anglický správce a upozornil nás,
že hlukem určitě budeme budit další hosty v kempu a že nesmíme zatloukat kolíky,
provozovat diskotéku ani startovat raketové motory apod.
A také že nesmíme spát jen tak pod širákem, že na to má přísné předpisy.
Ujistili jsme ho, že při stavbě našich "stanů" jistě nebudeme dělat žádný hluk, nemluvě o tom,
že jsme byli v této části kempu naprosto sami - vyndali jsme moskytiéry, přivázali je k motorkám a čekali, co bude.
Spadla mu brada na prsa a za zcela neanglického brumlání zmizel do své kukaně a nechal nás už bez problémů.
Ráno bylo potřeba přebalit věci v autech a naložit motorky na přívěs, ale s Fanánkem jsme si vymohli výjimku
- závěrečnou offroad projížďku někam do národního parku Sierra de Tejada.
Vybavili nás kamerou na přilbu a ruční kamerou na nahrávání "vizitek" - takových krátkých úvah,
vzkazů nebo postřehů bezprostředně po sundání přilby a vyrazili jsme z Malagy kamsi na sever.
Po několika pokusech najít hezký výjezd z města a jednom pádu na mokré skále jsme se poslušně vrátili na dálnici
a odbočili asi 30km za městem do hor, kde jsme se parádně projeli v tempu, které nám vyhovovalo a natočili
nějaké záběry pro dokument.
Po návratu jsme byli chvilku v nemilosti, protože jsme tím nabořili časový plán,
ale za chvíli jsme měli zabaleno a naložili jsme motorky a čtyřkolku na platformu,
přebalili věci do aut (a vybrali to, co povezeme v letadle) aby kluci mohli vyrazit na cestu do Prahy už večer,
protože následující ráno začínaly všude prázdniny a každá hodina na cestě navíc bude peklo.
Věci na spaní jsme poslali s auty, takže jsme využili dvě chatky, které na jednu noc byly zrovna volné,
večer zašli do oblíbené rybí restaurace na pláži a maličko večer zkoušeli kvalitu španělských vín.
Ranní přesun na letiště vlakem byl příjemná záležitost, podobnost s našimi vlaky je asi tak,
že společného mají jen název "vlak" - ale čistota i komfort jízdy je prostě nesrovnatelný.
Letadlo mělo jen asi hodinové zpoždění.
Horší bylo, že jsme letěli se společností, která pochopitelně potřebuje v jedné kabině přepravit co nejvíce cestujících.
Když letuška asi potřetí vrazila do Fanánkova ramene a přejela mu vozíkem nohu (naštěstí tu umělou) a zjistila,
že se do prostoru 40x30cm jeho postava nevejde, nabídla nám "upgrade" do volné první řady,
což se neobešlo bez hlasitého reptání zbytku výpravy a zejména producenta, jehož zraněnou nohu přehlédla.
Nám v první řadě bylo hej - dostávalo se nám VIP pozornosti - to znamená, že jsme dostali skleničku sektu,
letuška se na nás usmívala a donášela nám nadstandardní časopisy, které v dobytčáku vzadu pochopitelně nebyly.
Náležitě jsme to zbytku týmu po přistání popsali, takže „nasranost“ ostatních dosáhla maxima.
Na letišti čekalo několik kameramanů z TV a reportéři z novin, kteří dělali rozhovory s účastníky
a každému bylo jasné, že tahle část našeho úkolu skončila.
Ovšem ta důležitá teprve bude začínat, protože střihači budou muset zpracovat stovky hodin natočeného materiálu
do podoby televizního pořadu (pokud vím, bude se jednat o seriál) - měl by to být cestopis s prvky reality show
a účastníci (celebrity) a diváci by si měli udělat představu, o čem je to dálkové cestování,
co na těch cestách zažíváme, co řešíme za problémy a jaké zažíváme radosti a proč nás to tak baví.
Zkrátka, mělo by to být takové představení dané země a jejích zajímavostí, které jsme měli možnost vidět
(pochopitelně to není a ani nemá být dokument o Maroku od A do Z) s takovým mixem roadmovie,
cestopisu, reality show a dokumentu, který by mohl bavit každého - kdo o moto adventure cestování nic neví.
Zkušení cestovatelé (moto i auto) budou nejspíš považovat tento projekt za příliš "soft" ale my si myslíme,
že nic takového u nás zatím k vidění nebylo a že známé osobnosti v rolích, které jsou pro ně absolutně netypické,
přitáhnou ke sledování i ty, které by jinak takový pořad nezajímal.
A myslím si, že se svých rolí zhostili více než dobře.
Opravdu jsem čekal, že budou jako "celebrity" žadonit o spaní v hotelech, jídlo v restauracích
a po dojezdu večer odhodí věci a motorku a budou čekat, že jim někdo připraví spaní a jídlo
a mezitím se budou relaxovat u bazénu.
Místo toho zažili většinu z toho, co zažívají motorkáři-cestovatelé na svých cestách,
možná to měli trošku zjednodušené díky přítomnosti produkčního týmu a pomoci ostatních,
ale nikdo z nich nechtěl žádný luxus, spali v bivaku, jedli to, co si uvařili na vařiči z prášku,
špinavýma rukama od oleje k tomu trhali horkem ztvrdlý arabský chleba a umývali se baby ubrousky
za kamenem v horách apod.
Odvedli 100% práci, což by ve filmu mělo být vidět, ale nebude vidět to úsilí - neuvidíte
jak se ve +45°C v poušti čeká v kompletní motorkářském oblečení na přípravu záběru,
jak se točí několikrát - než je štáb spokojený, jak se natáčí rozhovory v okamžiku,
kdy by člověk nejradši padnul a chvíli spal atd.
V těch teplotách a podmínkách, ve kterých jsme jezdili, bylo opravdu obtížné jen tu trasu projet,
ale natáčet u toho v profesionální kvalitě dvoukamerově pořad, to bylo mnohem náročnější,
než si kdo z nás myslel.
Pro mnohé čtenáře to vypadá, že se tam celebrity jely projet a nepochopili, že to byla práce
a že naše reportáže byly prakticky "zprávami z natáčení" a finálním produktem bude televizní pořad
(a možná dokument na DVD), ale ne online cestopis.
Vše co jsme viděli - zajímavosti o životě berberů, arabů, nomádů, touaregů - v horách, v poušti,
ve městech i vesnicích - všechny naše příhody na cestě, veselé historky i dramatické momenty
- to vše bude v tom pořadu vidět, tak jak se to stalo.
Natáčelo se nepřetržitě - když jsme vstávali, vařili, opravovali, plánovali úpravy trasy nebo večer diskutovali,
hádali se nebo se bavili s místními bubeníky - to všechno se neustále natáčelo a k tomu se natáčelo
na několik mobilních kamer na motorkách a na ruční kamery, které měli někteří motorkáři k dispozici
pro akční rozhovory v momentu, než přijel štáb s profesionály.
Ano, měli jsme tam doprovodná auta a techniku, ale pokud se takový rozsáhlý projekt dělá,
bez spousty techniky a kameramanů se neobejdete a s jedním autem bylo dvoukamerové natáčení nemožné.
Mohli jsme jet sami, nepotřebovali jsme asi ani žádné doprovodné auto nebo jsme si mohli pronajmout
jen nějaké místní 4x4 na odložení kufrů a rolek při jízdě v poušti (což se běžně dělá),
ale nebyli bychom schopní natočit tak kvalitní záběry v takovém rozsahu v tak krátké době.
Měli jsme hodně našponované etapy i pro jízdu bez natáčení a pomalý postup přetížených doprovodných aut.
Bylo by to hodně i kdybychom jeli jen samotné motorky.
A nemluvím o čtyřkolce - pochybuji že někdo absolvoval takovou trasu s normální pracovní čtyřkolkou,
to chce opravdu už odhodlaného jezdce.
Ale s natáčením, kdy se téměř každých 20 minut zastavuje a připravuje záběr, to bylo opravdu těžké.
Kdo někdy zkoušel natáčet amatérský dokument z nějaké cesty, tak mi jistě dá zapravdu - je to pořád o tom,
že musíte jet dopředu, najít si rychle místo, natočit kamarády, zabalit to a zase je dohánět.
Když ostatní vaří - vy natáčíte atd. Pro toho člověka to po pár dnech už není zábava a při jízdě v poušti,
kde se jede na doraz fyzických sil, je to opravdu náročné.
Proto jsme šli cestou profesionálního štábu a na kvalitě by to mělo být vidět.
Protože jsme také z celé cesty fotili materiál, (který budou chtít i naši partneři, kteří tým vybavovali) a i z pouště posílali sestřihy a reporty včetně fotek, byla to práce, která se dělala pozdě v noci nebo k ránu a někteří členové týmu většinu času spali jen třeba čtyři hodiny, protože pracovali do tří do rána a v sedm se vstávalo. Při obrovské únavě při jízdě v poušti (už jen ty teploty jsou vysilující), to byl pro ty lidi docela zápřah a je potřeba říct, že i v tomto ohledu se šlo jak se motorkářsky říká - na doraz. Mimochodem - z cesty jsme přivezli více než 3000 fotek a několik terabytů digitálního videa.
Technika, kterou jsme použili, se celkem osvědčila.
Používali jsme víceméně osvědčené věci a testovali pár novinek, které občas způsobily potíže.
Největší slabinou byla komunikace - příště musíme přejít na kvalitnější vysílačky,
které vydrží mechanicky zvýšené nároky a také přinesou zvýšení dosahu a kvality zvuku
při jízdě na motorce než námi používané PMR.
V autech jsme měli poloprofesionální PMR přístroje, které byly o několik řádů kvalitnější (a také dražší)
než ty na motorkách a v tomhle ohledu jsme udělali chybu, protože pro natáčení je komunikace zásadní.
Naopak maximálně se osvědčila komunikace digitálním interkomem mezi dvojicemi motorkářů - kvalita zvuku
a spolehlivost byla proti vysílačkám absolutní.
Hodně jsme podcenili úpravy aut - mysleli jsme, že všechny těžké věci naložíme do jednoho auta
a druhé poveze lehčí, ale objemnější věci a nebude potřeba dělal úpravy podvozku,
jako na půjčeném vozidle od specializovaného úpravce (modrá Toyota byla v úpravě Dajbych pro 4x4 offroad).
Chyba - přeložené auto v poušti a na kamení nebylo schopné jet rychleji než 30km/h,
kdežto motorky se hnaly téměř 3x rychleji a neustále musely čekat v nesnesitelném horku,
před kterým nebylo kam se schovat.
Také jsme neměli zkušenost s relativně novým typem cestovního endura BMW,
které prostě při náročnějším využití vyžaduje mít určité náhradní díly v záloze (spojkové lamely,
šrouby zadní rozety apod.).
Vymýšlením oprav a následnými úpravami trasy a transportem už zcela nepojízdné motorky
jsme ztratili hodně času.
Naopak staré GS, starší Yamaha XT a pracovní čtyřkolka neměly potíže (až na zničený řemen variátoru čtyřkolky,
což jsme ale vyřešili výměnou, protože Fanánek měl v záloze náhradní) a i zničené doplňky a výbavu se podařilo
opravit za pomoci místních dílen.
O vlivu všudypřítomného prachu a písku na digitální techniku jsem již psal, takže tady jsme moc neriskovali
a třeba po zkušenostech s dakarským vybavením, jsme měli od kritických věcí alespoň jeden přístroj v kategorii
"nezničitelné" - tady vodotěsný vojenský notebook, kovový satelitní terminál na připojení k internetu v poušti,
kovové držáky navigací apod. Krásný byl příklad telefonu, ze kterého se denně dělaly telefonáty do rádia Impulz
- po několika dnech v poušti přestal fungovat flip a postupně písek telefon totálně zadřel,
takže nešel ani vzít příchozí hovor.
Tohle všechno už jsme mnohokrát prošli a víme, že do pouštních podmínek prostě musí být všechno vybavení odolné
- nemá smysl spoléhat třeba na moto kompresor, který při mírném větru s všudypřítomným pískem,
přestane fungovat po 2 minutách a zadře se.
Zadřený ostřící kroužek fotoaparátu není tragédie, ale pokud písek zničí něco, co je důležité pro dokončení cesty,
je to zásadní.
I tohle by ve filmu mělo být vidět a mělo by to být poučné pro ty, kteří se na nějaké opravdové adventure cesty chystají.
Nechtěli jsme nic aranžovat, ale z minulých cest jsme si zažili docela nepříjemné situace
- různé technické nepříjemnosti, kterým se mohlo předejít.
A jen taková věc, jako zničený zmíněný kompresor uprostřed pouště a absence bombiček CO2, je docela problém.
Pokud k tomu dojde voda a nemáte po ruce tablety nebo kapičky na desinfekci místní, je to zase zkušenost atd.
My jsme nic tak zásadního nemuseli řešit, ale vezli jsme tam hodně věcí, které by se hodit mohly, kdyby bylo potřeba. Naopak v momentě, kdy jsme potřebovali kalciovku, jsme jí měli v druhém autě.
Myslím že nemá smysl moc víc vysvětlovat, proč jsme tu cestu dělali takhle a proč tam jeli právě ti lidé, kteří jeli a nemá vůbec cenu o tom diskutovat - pro některé diskutující to byl výlet celebrit na dovolenou a nikdo je nepřesvědčí, že to bylo jinak. Tak se třeba podívejte na ten pořad v televizi na podzim a změníte názor. Já si rozhodně změnil názor na ty tři kluky, kteří tam "za celebrity" jeli - byli fajn kamarádi, pomáhali si a odvedli profesionální práci i když měli problémy. Jel bych s nimi kamkoliv kdykoliv znova a vím, že by mě nenechali ve štychu a to je na tomhle cestování to nejdůležitější. Byli jsme tým!
Tomáš Kocanda
<< přehled aktualit
